Neuvěřitelné a přece reálné
9. září 2007 pro nás bylo od rána obvyklou nedělí, která vrcholí tréninkem ve 14 hod. Ovšem trénink už tak obvyklý nebyl, přesněji řečeno jeho závěr. O tom, co se stalo a komu muže škola děkovat za jeho duchapřítomnost se dočtete v tomto příspěvku.
Jedním z aktérů této situace byl i Véňa a on nám teď popíše jak to vlastně bylo:
„Byl jsem pověřen vedením napsat malý článeček o naší příhodě s ohněm. S radostí jsem se toho zhostil
Dne 9.10. v neděli jsme jako obvykle šli na ,,florec“. Všechno napovídalo tomu, že dáme pár dvanáctek a půjdeme domů. Dvanáctek pěkně chlazených . Všichni víme jak to myslím že? První reakce po příchodu do tělocvičny byla : Tady něco smrdí! Všichni jsme to cítili, ale nevěnovali jsme tomu přílišnou pozornost. Mohlo to býti cokoliv.
Hrajeme, hrajeme a hrajeme. Míček létá po celé tělocvičně. Nic neobvyklého . Až se dostane do rohu u nářaďovny. Míra alias Rammy pohlcen do hry nemohl vydržet ten nehorázný smrad čehosi. Smrad jako kdyby se cosi pálilo. Začli jsme tedy hledat příčinu. Závan byl nejsilnější u nářaďovny. Větráky se točily, světla svítila. Na nic jsme bohužel nepřišli. Postupně jsme se začali odebírat do šaten. Zkontrolovali jsme okna, vypli ventilaci a poslední zhasl a zavřel dveře. V tu ránu vyšlehl malý plamen ze světla. Černý kouř se začal valit. V tělocvičně nikdo nebyl. Naštěstí si většinou někdo vždycky něco zapomene. Přesně nevím, kdo to byl tentokrát. Ale oheň nešel přehlédnout. Okamžitě jsme naběhli do tělocvičny a řešili co s tím. Oheň pomalu postupoval po světle. Roztavená umělotina kapala a kusy žárovky padaly na novou podlahu a tak jsme pod světlo dali koše a volali hasiče. Zde přítomní pomáhali jak se dalo. Martínek otevíral okna, Jarda pomalu sundával tričko od Helči a běžel k umyvadlu a použití prašivých školních ohebných hokejek bylo také samozřejmostí. Dusilo se jedna radost . Volání se ujal Lukin alias Lyju. Jako volající zodpovědně čekal na požárníky venku. Mezitím nás napadlo popadnout hasicí přístroj. Tomáš alias Toyz hasič. Nejprve práškem hasil podlahu. Hasicí přístroj měl však velký tlak a zasahující Tom i s dostačující výškou neměl potíže. Prach byl všude. Tělocvičnu zahalil kouř. Zanedlouho po hovoru se ozvala siréna a houkání požárních aut. Dva vozy místních dobrovolných a co by to bylo za zásah bez Polenských profesionálních hasičů. Místo zabezpečili, zkontrolovali střechu a diskutovali .
Toto představení upoutalo mnoho obyvatel Zhoře. Příjezdová cesta byla ucpaná automobily a naše velké hřiště okupovalo mnoho civilistů. Pár z nás mělo mobily s fotoaparáty. Malá ulička do tělocvičny byla plná hasičů a nadšení jedinci si tento nezapomenutelný zážitek dokumentovali. Byl to směšný pohled jak mezi nimi běhají požárníci s přilbami a doslova křičí do třiceti centimetrových černých vysílaček . Byli zde i policisté, kteří chtěli informace po těch, co se více zapojili do akce. Po hodině čekání nakonec chtěli vědět, jenom kdo volal a pár dalších maličkostí. Vtipný policista vytáhl svůj ,,bonzl-blok‘‘ a vše si důkladně poznamenal. Také jsme dostali vyhubováno od Mrs. uklízečky za to, že jsme v tom afektu nestihli uklidit velké monstrózní žíněnky, které pokryl prach Oheň, neoheň! To je snad samozdřejmost,ne? Tak a z naší stránky to bylo vše. Do režie si to vzali zkušení…
Nakonec díky našemu včasnému zásahu došlo jen k malým škodám a dostli jsme i oficiální poděkování od tamějšího Pana ředitele. Co víc si přát “
Véňa
Již zmiňované poděkování vidíte na tomto obrázku:
marw ve spolupráci s véňou
3 comments to “Neuvěřitelné a přece reálné”
hustě já
Plave kapr v medu, a rika to je ale husty :D:D:D:D:D
:DDDDD